Hr(DOST)

"Žiju ve svý zemi rád? Jsem hrdej na to, že sem Čech? Asi jsem zapomněl bejt hrdej. Nebo jsem možná nikdy nebyl. A i kdybych byl, naučili mě nebejt. Jo. Tak to je. Je to chyba jinejch. Já jsem já. A dost." 

Tenhle článek nedává smysl. Vůbec. Napsala jsem ho spontánně během psaní bakalářek a seminárních prací. Obsahuje asi tisíc informací, které spolu vůbec nesouvisí. Ale o tom někdy život je. To proto se jmenuje dost. Je v něm DOST všeho.

Zamysli se prosím. Kdy jsi naposledy řekl, že žiješ v Česku rád? Kdy jsi byl naposledy pyšný, že žiješ zrovna tady a mluvíš jazykem, který nikdo jiný neumí a který ti umožňuje rozumět tolika dalším, alespoň částečně, když už nic?

Nikdy?

Nic si z toho nedělej. Nikdo nás to nenaučil. V roce 1993 z nás udělali samostatnou zemi, odtrhli nás od kořenů a řekli nám: "Teď se starej."

A tak jsme tady. Pan Okamura, vládce náš, světlo naše jasné, nám tvrdí, že musíme nenávidět cizince a musíme hájit svoji zemi. Pane Okamuro, my Vaše japonské kořeny respektujeme. Tak, prosím, začněte respektovat vy nás.

Já třeba hrdá nikdy nebyla. Nemohla jsem najít nic, co by mě u nás těšilo. Jídlo mi nechutnalo, města mi přišla ošklivá, Praha plná turistů a já byla ztracená u nás na vesnici, kde je největší vzrůšo, když jsou volby a celý domov důchodců jde podpořit úřadujícího pana prezidenta.

Když mi bylo 17, splnila jsem si svůj životní sen a odjela na delší dobu do zahraniční. Dobře, byly to jen 3 měsíce, ale věřte mi, když vám je 17, přijde vám to jako věčnost.

No a tenhle zážitek mě naučil tři základní věci:

1. Milovat cizince

2. Přitahovat Araby, Turky, Kazachstánce a Číňani

3. Zamilovávat se zásadně do Arabů, Turků, Kazachstánců a ... Ne, do Číňanů zatím ne.

Ne, nenaučila jsem se po třech měsících být hrdá na svou zemi. Měla jsem ji mnohem radši, to jo, ale hrdá? To ne. Jídlo mi pořád nechutnalo, některá města zůstala ošklivá (a pokud budeme stále plivat na Evropskou unii, nikdy se to nezmění) Praha plná turistů taky klasika.

A pak jsem odjela podruhé.

Potřetí.

Jsem mimo Českou republiku už 6. měsíc v kuse. Začínám mít chutě na svíčkovou, i do Brodu bych se jela podívat a nemůžu se dočkat až zase uvidím, kolik lidí přijelo obdivovat krásu Prahy.

Znamená to, že teď už jsem hrdá?

A co je to být hrdý?

Možná, kdyby mi někdo moji zemi chtěl vzít, asi bych se bránila. Bojovala. Ale to se neděje. Nikdo nás o ní nechce připravit. Co by s námi asi tak dělali? Že bychom si spolu nasadili ponožky do sandál?

Nikdo po nás nemůže chtít, abychom se ze dne na den stali národními zastánci a byli hrdí. Pro začátek by stačilo, abychom to, co máme rádi, uměli sdílet s ostatními. A ne před nimi utíkat. Protože teprve potom bychom měli být na co hrdí.

A dost.